Všichni známe ten pocit, kdy zažijeme něco, co nechceme, aby
se už nikdy, za žádných okolností opakovalo. Něco, co nás už jednou srazilo na
dno. Už nechcete znovu zažít ten pocit bezmoci. Beznaděje. Ale najednou se to
vrátí, vrátí se to skoro v té samé podobě, přestože jste si řekli, že toto
už nikdy zažít nechcete. V tuto chvíli je nejdůležitější nepoddat se těmto
pocitům beznaděje, méněcennosti. Znovu už nespadnout na dno. Strašně těžko se
z něj zvedá. Říkat si „ Na dno mě nikdo nedostane, tu radost vidět mě
spadnout až dolů nikomu neudělám!!“ poté, co si tohle řeknete, hrdě zvedněte
hlavu, nedejte znát, jak moc vám to ubližuje, nedejte znát, že se bojíte.
Nedejte znát, že máte strach z toho, jak dlouho ještě dokážete tohle
všechno zvládat. Nikoho se o nic neproste, nepadejte před nikým na kolena.
Nemáte to zapotřebí. Zvedněte hlavu a jděte hrdě dál. Z každé klece vede cesta
ven, vždyť všechno se dá vždycky nějak vyřešit. Na konci každýho tunelu je přece
světlo. Teď budu citovat Raega“ Někdy se prostě velkýmu pádu nelze vyhnout.
Možná to ještě nevíš, ale právě tohle je ten největší dar. Protože každej
velkej pád, roztříštěný srdce, bankrot nebo pocit bezmoci jsou začátky. Začátky
velkýho příběhu. No a tyhle začátky tě posílaj na správnou trasu tvýho štěstí. A
na konci každého velkýho příběhu tě čeká velký vítězství. Tak žij svůj velkej
příběh. A pokračuj. Věř, běž a dokážeš. „
Boží..! ;) Tak se toho hlavně drž :)
OdpovědětVymazat